YOUR CHILD
THEIR FUTURE

Pocházím z anglického Liverpoolu, učím tělesnou výchovu na Kamýku a Libuši a vedu sport pro celou školu.

Nejvíc mě na mé práci nadchne, když vidím, jak se studenti rok za rokem posouvají, jak rostou a zlepšují se. Cením si i toho, že mohu školu zastupovat na prvním stupni i na nižším a vyšším stupni druhého stupně.

Začínal jsem jako fotbalový a plavecký trenér. V obou oborech jsem získal kvalifikaci a do Prahy jsem se přestěhoval poté, co jsem si založil vlastní profesionální fotbalovou školu. Spolupracoval jsem se Spartou Praha a jako zázemí jsem využíval její tréninkové prostory.

Na můj fotbalový kemp chodila spousta studentů zdejší školy. Ředitel se přijel podívat, viděl, jak pracuji, a nabídl mi místo na plný úvazek. Přechod mi usnadnilo vzdělání ve sportovních vědách a později jsem si doplnil i pedagogickou kvalifikaci. Od trenéřiny jsem se posunul k učení a pak k vedení, až jsem se stal vedoucím sportu.

Být součástí sportovní sekce je moc naplňující. Mám možnost sledovat studenty na obou kampusech od útlého věku, vidět je zkoušet různé sporty a dojít až k závodění na velkých turnajích.

Jsem tu skoro dvacet let, takže jsem mohl sledovat cestu studentů od úplných začátků až po zápasy v Praze i po celé Evropě.

Jedním z nejsilnějších momentů letošního roku byl tým dívek do jedenácti let. Na turnaji v Budapešti hrály fotbal i basketbal. A celý basketbalový turnaj nakonec vyhrály.

Výjimečné na tom bylo, že většina týmu byly hlavně fotbalistky, které basketbal teprve pilovaly. Přesto překonaly všech osm škol a vyhrály finále. Vidět takový úspěch u týmu, který je v daném sportu na začátku, bylo neuvěřitelné.

Studenti si budují odolnost a získávají zkušenost ze soutěžení. Nejde jen o samá vítězství — učí se i z proher.

Dostávají se do náročného prostředí, kde je sleduje spousta lidí. Posouvají se od zápasu s jinou pražskou školou na evropský turnaj, kam přijede deset mezinárodních škol z celé Evropy včetně trenérů a rodičů. Atmosféra je strhující, ale taky dost zastrašující. Když jdou studenti do prvního zápasu, opravdu je to rozhodí. My ale vždycky říkáme, že každá příležitost je další kus cesty. Ať už vyhrajete, nebo prohrajete, pořád se učíte a všechno, co prožijete, vás příště posune. Každá akce, každá příležitost je další příčkou na žebříku rozvoje. Nikdy neříkáme, že jsme prohráli. Říkáme, že jsme se učili. Buď vyhrajeme, nebo se něco naučíme.

Ta radost je samozřejmě vzpomínka, na kterou nikdy nezapomenou. Když vyhrají, zůstane jim to. A z turnajů, kde jsme prohráli, se studenti na ten další vracejí silnější, protože se naučili prohrávat. A když pak zase vyhrají, je to o to sladší.

Myslím, že ve sportu PBIS vyniká tím, že díky propracovanému sportovnímu programu nabízí příležitost všem studentům — na každé úrovni se dá rozvíjet, závodit a uspět v celé řadě sportů. Ať student teprve začíná, připravuje se na další stupeň, nebo míří na evropské turnaje, příležitost tu najde každý.

Pocházím z jihu Velké Británie. Řekla bych, že osmdesát procent toho, co děláme ve výuce i mimo ni, je tvůrčí práce — a tvořivost sama o sobě.

Jedna z nejuspokojivějších částí mé práce je dívat se, jak studenti řeší problémy sami. To je to nejlepší, co na své práci mám — pustit otěže. Studenti se ptají: jak tohle sdělíme divákům? Jak připevníme kus kulisy na pohyblivé plátno? Jak postavíme scénu, aby všichni v hledišti viděli? Jaké problémy musíme vyřešit? Jde o to problém pojmenovat, obejít ho a vymyslet řešení.

Studenti se tak stávají skvělými řešiteli problémů, což se jim později moc hodí i v práci.

Vždycky jsem byla performerka. Na jevišti stojím od svých tří let, to jsem začala tancovat. Studovala jsem balet, step, moderní tanec, jazz i cecchetti — pět večerů v týdnu a v sobotu dopoledne. Tanec jsem začala učit ve dvanácti. Chtěla jsem být baletkou, ale zjistila jsem, že nezvládnu špičky. Moje učitelka dramatu se mě ujala a řekla: pojď k dramatu.

Udělala jsem si tedy IGCSE z dramatu, pak A-level z divadelních studií a diplom z dramatu, následně Higher National Diploma v múzických uměních, potom titul v múzických uměních a nakonec pedagogické vzdělání v dramatu pro věk 11 až 18 let na Central School of Speech and Drama v Londýně.

Na PBIS jsem se dostala po třech letech v Malajsii, kde jsem vedla múzická umění, a PBIS zrovna hledala někoho se zkušeností s BTEC. Z Malajsie jsme přijeli rovnou do Prahy. S manželem jsme v Praze byli asi šest let předtím a zamilovali si ji. Takže když se objevila nabídka práce v Praze, říkala jsem si: v Praze je místo!

Jedna z nejuspokojivějších částí mé práce je sledovat, jak studenti řeší problémy, jak se proměňují a rostou.

Múzická umění rozvíjejí dětskou mysl úplně jinak než kterýkoli jiný předmět. Opravdu kterýkoli. Drama, hudba, tanec, výtvarné umění. Jde o sebevyjádření. Mám pocit, že v umění se vystavujete, a všechny ty příležitosti dávají studentovi pocit, že něčeho dosáhl. Je v tom kus úspěchu, vnitřního uspokojení i růstu. Ten růst na sobě doslova fyzicky cítíte.

Roste sebedůvěra, roste vědomí, že vaše nápady jsou dobré, roste pocit, že máte hlas, máte názor, máte se s lidmi o co podělit, máte příběhy, které chcete vyprávět — a to je důležitá součást života.

A myslím, že drama je důležité proto, že se tu naučíte tohle všechno vyjádřit, být si v tom jistí a být v pohodě sami se sebou. Na světě je tolik dospělých, kteří si nevěří a nejsou spokojení s tím, kým jsou. A právě tohle drama dokáže — vybudovat pocit, že je v pořádku být sám sebou.

Včera vystupoval jeden kluk z desátého ročníku. V hledišti seděl celý devátý ročník a ještě než vůbec vyšel na jeviště, začali skandovat jeho jméno. Nervozita, která ho v tu chvíli musela zaplavit… Člověk si říká, panebože, co když se něco pokazí. A víte co? Vyšel na to jeviště a odehrál to naplno. Vzal publikum na docela emotivní cestu.

Když zazněla ta první reakce, dala jsem si hlavu do dlaní a říkala si: ne, zvládne to vůbec? A on to zvládl. Bylo to úžasné. Právě ten okamžik, kdy vám na něčem záleží natolik, že je jedno, co si myslí ostatní a jak se kvůli nim cítíte — a stejně to dotáhnete a odvedete opravdu dobrý výkon. To je podle mě v dramatu ten nejcennější výsledek.

Druhý příklad je studentka ze třináctého ročníku. Když nastoupila, byla velmi nejistá a často pochybovala, jestli něco zvládne. Šla do IGCSE dramatu a velká třída jí dala bezpečný prostor, kde mohla růst. Začala si věřit a přes divadlo a IB se opravdu rozvinula. Ve svém sólovém vystoupení vytvořila tanec — a já netušila, že má tak úžasný taneční projev, protože do té doby byla vždycky svázaná s dramatickým textem. Zaměřila se na svou oblíbenou umělkyni, udělala skvělou rešerši a vytvořila nádherné taneční číslo. Na konci jsem jen zírala. Vystoupila s obrovskou jistotou. Vidět ji na téhle cestě bylo prostě úžasné.

Myslím, že umění se tu těší velkému respektu a vedení školy nás hodně podporuje. Naprosto důvěřují mému tvůrčímu postupu a ta důvěra mi dává tvůrčí volnost a možnost dopřát studentům něco jiného než pořád dokola to obvyklé.